Bizon byl pro Indiány Velkých Plání nejen hlavním zdrojem potravy a surovin, ale i posvátným zvířetem spojeným s jejich mytologií a rituály. Každá jeho část našla praktické využití, od masa přes kosti až po trus. Život kočovných kmenů tak byl s bizonem nerozlučně spjat ekonomicky i duchovně.

Studium indiánských kultur je náročné, protože většina snadno dostupných zdrojů je zkreslená, povrchní a pod vlivem romantismu nebo naopak křesťanství, zatímco autentické a syrové prameny jsou často přehlížené. Rozlišovat mezi „syrovým masem“ a „marmeládou“ je klíčem k pochopení skutečné historie.

Mýtus „ušlechtilého divocha“, formovaný od Rousseaua přes romantismus (převzatý i Marxem a popularizovaný Karlem Mayem) a ekologická hnutí líčí domorodce jako duchovní a harmonické bytosti, žijící v souladu s přírodou. Tvrdé důkazy však říkají opak: časté mezikmenové války, mučení, otroctví, plýtvání a další kruté praktiky zpochybňují představu vrozené mírumilovnosti či „ekologičnosti“. Závěr zdůrazňuje vyvarování se extrémů: civilizace není čisté dobro a „přírodní národy“ nejsou ideál—lidé všech kultur v sobě nesou dobro i zlo.

Skalpování je prastarý indiánský zvyk odřezávat vlasy včetně kůže z hlav zabitých nepřátel. Skalpy sloužily indiánským bojovníkům jako důkazy jejích vítězství nad nepřáteli, jejich válečnických schopoností a sociálního postavení v rámci kmene.

Zatímco běloši majetek systematicky hromadili, indiáni ho využívali jako prostředek k navazování a utužování sociálních vazeb a získání vlivu a společenské prestiže. Dary a rozdávání majetku nebylo u indiánů jen projevem velkorysosti, ale často kalkulem, společenskou povinností a diplomatickým nástrojem.