V roce 2012 jsem ukončil své působení v indiánském reenactingu. Do té doby jsme s celou rodinou představovali Vraní indiány – měli jsme vybavené týpí, autentický interiér i kompletní vraní oblečení. Jezdili jsme na táboření a snažili se o co nejvěrnější rekonstrukci.
Důvodů, proč jsem s tím skončil, bylo více. Ale těch hlavních bylo pět.
1. Náročnost
Pokud chce člověk dělat indiánské hobby opravdu poctivě a na vysoké úrovni, je to nesmírně náročné. Vyžaduje to čas, peníze, znalosti, materiály, technologie i obrovskou energii.
Kůže si musíte umět sami vyčinit mozkem (nebo je draze koupit), zvládnout korálkovou i quillovou výšivku, znát postupy výroby a mít k dispozici kvanta informací. Každý předmět znamená desítky až stovky hodin práce. A to nemluvím o táboření – potřebujete spoustu praktických věcí, od výbavy po desítky párů mokasínů, protože ty se rychle zničí.
S dětmi je to ještě složitější. Nejenže je musíte také obléct a vybavit, ale protože rostou, půl roku staré mokasíny už jim nejsou. To samé oblečení – pořád dokola nová výroba.
Samotné cestování na táboření byla další kapitola. Kompletně vybavené týpí se do osobního auta nevejde. My jsme to řešili přívěsem, a dokonce jsme vozili i vlastní sedmimetrové týpí tyče, protože jsem se nechtěl spoléhat, že na místě budou.
Výsledkem byla obrovská časová, finanční i fyzická zátěž. A když se k tomu přidaly zdravotní problémy, uvědomil jsem si, že to prostě není udržitelné.
2. Kolize s prací
Dalším velkým problémem bylo, že se mi práce prolínala s koníčkem. Přes dvacet let jsem se živil výrobou indiánských replik – od oblečení přes výbavu do týpí až po ozdobné předměty. To znamenalo, že v práci jsem dělal indiánské věci a ve volném čase… vlastně znovu to samé.
Chvíli to šlo, ale časem se dostavila únava a pocit přesycení. Když celý den vyrábíte mokasíny pro zákazníky a večer zjistíte, že potřebujete ještě další pro sebe nebo pro děti, začne se z koníčku stávat spíš povinnost. Člověk má pak na výběr: buď si hobby nechá jen jako volnočasovou zábavu, nebo se tomu věnuje naplno profesionálně. Obojí dohromady dlouhodobě nefunguje.
Já jsem se nakonec rozhodl pro práci – protože ta mě živila. Ale tím pádem z hobby zmizela radost a lehkost, které by měly být jeho podstatou.
3. Etnická nekompatibilita
Dalším důvodem byla prostá skutečnost: indiáni jsou jiné etnikum a my Evropané tak nikdy vypadat ani myslet nebudeme. Většina z nás má slovanské rysy – světlou pleť, kulatější obličeje, hnědé nebo světlé vlasy. Oproti tomu indiáni jsou mongoloidní typ: tmavá pokožka, rovné černé vlasy, šikmé oči. A to je rozdíl, který žádný kostým neschová.
Ano, pár reenactorů u nás má štěstí, že jejich vzhled působí „indiánsky“. Ale jsou to výjimky. Většinou to spíš připomíná Slovany v jelenicích než skutečné indiány. Člověk si pak uvědomí, že to celé působí trochu nepřirozeně – asi jako kdyby Japonec oblékl moravský kroj. Roztomilé jako kuriozita, ale autentické to nikdy nebude.
Kromě vzhledu je tu i rozdílná mentalita. Indiáni byli lidé přírody, hodně impulzivní a emocionální, blízcí třeba mentalitě cikánů. Evropa je naopak postavená na racionalitě a logice. Já sám jsem spíše racionální typ, a proto jsem si čím dál víc uvědomoval, že indiánské myšlení je mi vzdálené.
Mnozí lidé tu emocionalitu obdivují a snaží se ji napodobit, ale podle mě je to jen iluze. My jsme Evropané, ať chceme nebo ne. A hrát si na někoho, kým nejsme – vzhledem ani mentalitou – prostě nemá dlouhodobě smysl.
4. Rasismus ze strany indiánů
Dalším důvodem byla reakce samotných indiánů – a ta mě nakonec odradila úplně. V posledních letech totiž začal být v USA a Kanadě silný trend spojený s WOKE politikou a sociálními sítěmi. A právě tam jsem zažil, jak indiáni nahlížejí na evropské reenactory.
Mnohokrát se mi stalo, že mi indiáni na Facebooku nadávali, že jsem „colonizer“ – kolonizátor. Přitom jsem nikdy v Americe nebyl a už vůbec jsem nikoho nekolonizoval. Ani moji předkové ne. My Češi jsme malý národ, který byl většinu dějin spíš podrobený než dobyvatelský. Ale to je nezajímá – pro ně je každý běloch automaticky utlačovatel.
Objevilo se i obvinění z „white privilege“ – údajného bílého privilegia. V jejich očích je každý Evropan rozmazlený, žijící v bavlnce, a nikdy prý nezažil opravdové utrpení. Všechno zlo světa se v jejich narativech zjednodušeně svádí na bělochy.
Sociální sítě tomu dodávají další rozměr. Američtí indiáni zjistili, že si v Evropě lidé „hrají na indiány“, a místo aby je těšilo, že někdo oceňuje a připomíná jejich kulturu, vidí v tom urážku a „krádež“ – tzv. cultural appropriation. Fotky z táboření reenactorů dokážou vyvolat lavinu nenávisti, někdy tak silnou, že musely být příspěvky úplně smazány.
Tohle prostředí se postupně stalo neúnosné. Místo aby byli indiáni rádi, že je někdo obdivuje a snaží se jejich historii uchovat, považují reenactory za zločince a zloděje kultury. A já opravdu nestojím o to, aby mi někdo nadával do „colonizerů“, jen proto, že jsem bílý Evropan, který měl rád jejich tradice.
5. Podivní lidé kolem indiánského hobby
Poslední věc, která mě odradila, byla samotná komunita kolem indiánského hobby. Nechci generalizovat – rozhodně tam jsou i seriózní, inteligentní a inspirativní lidé, se kterými se dobře spolupracovalo. Ale nemalou část tvoří lidé, jejichž přístup mi byl vzdálený.
Je to podobné jako u jiných reenactingových směrů: vojenský reenacting často přitahuje různé militaristy, indiánské téma zase přitahuje lidi z ezo, eko a New Age prostředí. To samo o sobě není špatně, jenže spolu s tím se objevuje i způsob uvažování, který stojí spíše na pocitech a dojmech než na racionálním zkoumání.
Já osobně jsem typ, který potřebuje věci studovat do hloubky. Když se pustím do nějakého období nebo kultury, chci přesně vědět, proč se něco dělalo tak a ne jinak, a snažím se opírat o zdroje, fakta a kritické myšlení. Jenže právě tahle cesta – racionální, badatelská a někdy až exaktní – se s „emočním“ přístupem velké části komunity moc nepotkává.
Výsledkem je, že se v prostředí hobby často udržují různé stereotypy, které jsou historicky nepřesné. A i když se podaří doložit, že něco bylo jinak, málokdy je vůle to změnit. Emoce a tradice mívají prostě navrch nad fakty.
Neříkám, že je to tak u všech. Ale pro mě to byl jeden z faktorů, proč jsem se od indiánského reenactingu odklonil. Potřebuji pracovat v prostředí, kde má smysl hledat pravdu a kde se cení kritické myšlení. A to se bohužel u indiánského hobby ne vždy potkávalo s mým způsobem uvažování.
Fur trade reenacting
Naštěstí existuje alternativa, která mi dává mnohem větší smysl – období obchodu s kožešinami. Fascinuje mě doba osidlování Severní Ameriky, a právě tam jsem našel cestu dál. Začal jsem se věnovat reenactingu mountainmanů, trapperů a lovců kožešin. Byli to většinou běloši, kteří často přejímali indiánské oblečení a doplňky, žili s indiány v těsném kontaktu, obchodovali s nimi a mnozí měli i indiánské manželky.
Díky tomu je možné mít v reenactingu vazbu na indiánský svět, ale zároveň zůstat věrný vlastnímu etniku. Jako mountainman, voyageur nebo coureur de bois představuji Američana, Brita či Francouze – a nikdo mi nemůže vyčítat, že „nevypadám“ dost autenticky. Evropan hrající Evropana jednoduše nepůsobí nepatřičně.