Jsme oddělení, nebo propojení? Pravda o naší existenci

Na duchovní cestě jsem se, podobně jako mnoho jiných, nejprve setkal s esoterickými myšlenkami. Jedním z prvních a nejzásadnějších dogmat, které jsem objevil, byla myšlenka neoddělitelnosti – že ve světě neexistuje nic izolovaného. Tato myšlenka tvoří základ esoteriky, která na ní staví celé své učení.

Zpočátku mi tato představa připadala logická a postupně jsem ji začal vnímat jako hlubší pravdu. Skrze meditaci a duchovní praxi jsem si tuto neoddělitelnost začal uvědomovat nejen intelektuálně, ale i skrze přímé vnitřní prožitky. Postupně jsem dospěl k závěru, že chápání věcí jako oddělených je iluzí, která vychází z egocentrického pohledu na realitu.

Neoddělitelnost je přesvědčení, že neexistuje nic skutečně odděleného. Neexistuje žádná entita – duchovní, fyzická ani jiná – která by mohla existovat nezávisle na celku. Všechno je vzájemně propojené, související a spolupůsobící.

Podle této perspektivy existuje pouze jednota, kde hranice mezi věcmi a bytostmi nejsou objektivní realitou, ale pouze konstrukcí naší mysli. Kdykoli něco chápeme jako samostatnou entitu, ve skutečnosti vytrháváme daný jev z jeho přirozeného kontextu a přisuzujeme mu nezávislost, kterou ve skutečnosti nemá.

Pro lidské ego je tato myšlenka obtížně uchopitelná. Ego je postavené na vnímání sebe sama jako izolované entity, oddělené od ostatních. Tento způsob myšlení nám pomáhá orientovat se ve světě a zároveň nám umožňuje prožívat individuální identitu. Nicméně, jakmile se člověk začne duchovně prohlubovat, začne si všímat, že oddělenost je pouze iluze.

Při hlubším duchovním prozkoumávání se iluze oddělenosti postupně rozplývá. Člověk začíná vidět, že vše je ve vzájemných vztazích, kde žádná entita neexistuje sama o sobě.

Každý jedinec je totiž součástí širšího celku – lidstva, společnosti, přírody. Kolektivní vědomí a nevědomí ovlivňují jednotlivce mnohem více, než si běžně uvědomujeme. Příklady této propojenosti lze vidět v situacích, jako je válka nebo pandemie, kdy kolektivní rozhodnutí formují osudy jednotlivců. Podobně v rámci těla žádný orgán neexistuje samostatně – pokud onemocní celý organismus, projeví se to i na jednotlivém orgánu.

V psychologii se toto dělení popisuje jako kolektivní a individuální nevědomí. Kolektivní nevědomí obsahuje sdílené vzorce myšlení, které se odrážejí v mentalitě národů, kultur a sociálních skupin. Jednotlivci jsou tak neoddělitelnou součástí vyšších celků.

Na druhou stranu běžný člověk, který se příliš nezabývá esoterikou či spiritualitou většinou chápe věci jako přirozeně oddělené. Sám sebe chápe jako samostatného, nezávisle existujícího jedince, odlišného a nezávislého na ostatních. Stejně tak všechny věci a předměty intuitivně chápe jako samostatné, vzájemně nezávislé a oddělené.

Na svět lze tedy pohlížet buď z perspektivy oddělenosti, nebo neoddělitelnosti. Obojí však přináší jen omezený pohled na realitu. Máme tu tedy dva protikladné koncepty:

1. Separovanost – Člověk, či jakákoliv jiná bytost nebo věc je zcela nezávislá entita, existující sama o sobě, bez vlivu okolí.
2. Neoddělitelnost – Vše je propojeno a ve vzájemných vztazích. Žádná nezávislá a izolovaná entita neexistuje. Existuje jenom velká Jednota a vše je její součástí.

Pravda jako vždy není ani v jednom extrému, ale v jejich syntéze, už jenom proto, že protiklady jsou na sobě existenčně závislé. Realita je plně oddělená i plně neoddělitelná zároveň. V praxi to můžeme vidět například na lidském těle – srdce je samostatný orgán, ale zároveň je neoddělitelnou součástí celého organismu.

Stejný princip platí pro člověka v kontextu společnosti, politiky, spirituality i vztahu k Bohu.

Esoterické myšlenkové směry často dogmaticky trvají na neoddělitelnosti, což vede k tvrzení, že člověk a Bůh jsou jedno a totéž. To je do určité míry pravda, ale zároveň platí, že člověk a Bůh jsou odlišní. Křesťanství naopak často zdůrazňuje zásadní rozdílnost mezi člověkem a Bohem, ale i zde se objevují hlubší pohledy na propojenost Boha a člověka.

Oddělenost a neoddělitelnost nejsou protikladné koncepty, ale dvě stránky téže reality. Ego potřebuje vnímat oddělenost, aby mohlo fungovat v každodenním životě, ale je důležité nezapomínat na propojenost všeho se vším, na to, že vše existuje v síti hlubších vztahů a ve vzájemném kontextu.

Člověk je individualitou i součástí celku současně. Zdravé pochopení reality vyžaduje rovnováhu mezi těmito dvěma aspekty a schopnost vidět jednotlivce i celkový kontext, ve kterém existujeme.